Když v sedm večer ztichne lednice s polévkou pro malého, je to chvíle, kdy si poprvé uvědomíte, jak hodně z domácnosti běží na elektřině.
Bylo úterý před desátou večer, venku mínus sedm a vítr. Nejdřív vypadlo světlo v obýváku. Pak v kuchyni. Pak jsem si všimla, že netiká ani lednice. A vzápětí mi došlo, že mladší syn má v monitoru dechu zálohu zhruba na hodinu a pak se přístroj vypne. Manžel byl na noční, dcera spala, synovi se mi nechtělo budit. A já stála v tmavé předsíni s telefonem v ruce a snažila se nezpanikařit.
Co se dělo doma první půlhodinu
První věc, kterou jsem udělala špatně: začala jsem volat manžela. Pětkrát po sobě. Měl práci v dílně, telefon nezvedal a já mezitím proseděla deset minut tím, že jsem se vztekala. Žádné z těch volání mi neopravilo proud ani nedobilo baterku v monitoru.
Druhá věc, kterou jsem udělala spíš ze zoufalství než z plánu: posvítila jsem si telefonem do mrazáku. Bylo tam asi šest porcí dýňové polévky pro malého, balíček rybích prstů a celá ta zásoba domácích jogurtů, co jsem víkend vyráběla v jogurtovači. V hlavě mi naskočilo, že to všechno za pár hodin pustím do odpadu.
A potom přišel ten zlom, kdy jsem se zhluboka nadechla a sedla si na schody. Vytáhla jsem papír — opravdový papír, protože tužka funguje, i když jiskra ne — a napsala jsem si tři věci.
Co je akutní (monitor dechu pro syna). Co počká do rána (jogurty, polévka, kotel). Komu zavolat, abych to neřešila sama. To zabralo asi osm minut a od té doby se mi začalo dýchat líp. Dispečink distribuční sítě mi po dvaceti minutách čekání řekl, že porucha je rozsáhlejší a do rána se nestihne, a že prý mám sledovat web. To bylo užitečné asi tak, jako kdyby mi v tu chvíli někdo nabídl recept na bábovku. Synův monitor jsem nakonec dotáhla přes powerbanku, kterou jsme používali na dovolenou — bylo to klubíčko štěstí, ne plán. A mezitím jsem si poprvé v životě uvědomila, že naše rodina běží na elektřině úplně celá. I plynový kotel má elektronickou regulaci. Bez proudu nehřeje.
Předem zveřejněné plánované odstávky elektřiny u distributora se vyplatí kontrolovat — projekty, které mají v plánu citlivou fázi, si tak ušetří nečekané překvapení.
Ráno: telefon, který jsem si měla uložit dávno
V šest jsem stála v ledové kuchyni, vařila vodu na sporáku (díky bohu plynový), míchala kakao a snažila se vymyslet, co dál. Dcera vstala a hned se ptala, proč nesvítí stromek. Vysvětlovala jsem to dvakrát.
V tu chvíli jsem si vzpomněla na kamarádku z dětského kroužku. Před rokem mi vyprávěla, jak jim při povodních přijela parta s agregátem a do tří hodin měli zase teplo. Tehdy jsem jen přikývla, jako že super příběh, a šly jsme dál řešit narozeninový dort. Kontakt jsem si neuložila. To mě v tu chvíli upřímně zamrzelo.
Naštěstí mi ta kamarádka odpověděla na zprávu skoro hned a poslala odkaz na záložní zdroj k zapůjčení, který jejich rodině tehdy pomohl. Zavolala jsem v sedm ráno. Pán na druhé straně byl klidný, mluvil česky a prakticky — zeptal se, kolik mám zařízení, jestli mám hlavní jistič v pořádku a kde bydlím. Domluvili jsme dovoz na desátou.
Kluci přijeli o pár minut dřív. Jeden v montérkách, druhý v zelené bundě, oba slušní a tiší. Agregát postavili za dům, natáhli kabel ke kotli a do lednice, ukázali mi, kde se zapíná, kde doplňuje palivo a co se nesmí. Za hodinu hučela lednice, topení naskočilo a dcera komentovala, že jí to za oknem zní jako traktor. Synova dýza šla zase do zásuvky. Mraznička přežila s minimální ztrátou — jeden pytlík hrášku, který stejně už ležel vzadu.
Co jsem se naučila: pět věcí, které doporučím každé mámě
Žádný z těch tipů není revoluce. Jsou to věci, které vám v klidném týdnu připadnou zbytečné a v noci v zimě nebeské.
Mít v telefonu kontakt na půjčovnu agregátů — uložený jménem, ne nějak chytře, abyste ho ve stresu vůbec našla. Stojí to nula korun a v krizi to ušetří hodiny.
Vědět, jak dlouho vydrží zálohy u zařízení, na kterých závisí zdraví dětí (monitor dechu, inhalátor, dýchací přístroj). Já to do té noci netušila.
Mít nabité powerbanky a vědět, kde leží. Ne někde v krabici s dovolenkovými věcmi.
Ruční seznam priorit na papíře, ne v aplikaci. Telefon vám může za hodinu zhasnout taky.
A poslední — nestydět se zavolat o pomoc dřív, než to začne hořet. Ten pán z půjčovny mi do telefonu řekl: „Klidně volejte i v noci, paní, jsme zvyklí.” A já jsem se až ráno doptala proč. Protože většina lidí prý volá pozdě, když už mají v mrazáku rozteklou zmrzlinu a v dětském pokoji deset stupňů. To není povaha, to je strach z toho, že obtěžujeme. Mně to teď přijde jako největší zbytečnost.
Tu noc jsem přežila. Ráno jsme všichni snídali u svíčky a malý se smál, že má dobrodružství. Jednou možná ten příběh bude vyprávět svým dětem.
Petra Dvořáková
Rodina & psychologie
Dětská psycholožka a máma tří dětí. Věří, že klíč k dobré výchově je respekt — k dítěti i k sobě. Pracuje s rodinami už dvanáct let, přednáší pro školy a spolupracuje s organizacemi pomáhajícími dětem v obtížných životních situacích.
Další články od Petra Dvořáková →
