Když v půl jedenácté ztichne projektor a chodbou přestane svítit, dvacet tři párů očí se otočí na vás. A vy musíte za pět vteřin rozhodnout, jestli to bude den, na který si budou pamatovat hezky, nebo blbě.
Učím první třídu jedenáctým rokem a tahle epizoda už mi v hlavě zůstane navždycky. Bylo to v úterý před jarními prázdninami, venku slabý mráz, my jsme zrovna četli o lišce a vráně. Ozvalo se cvaknutí, projektor se vypnul, světla zhasla a chodba potemněla. Někdo z dětí vyjekl. Jeden chlapec si automaticky stoupl ze židle. A holčička v první lavici — moc dobře pamatuju její jméno, ale neřeknu — se mi rozplakala dřív, než jsem stihla vůbec otevřít pusu.
První minuta byla o mně, ne o nich
Říkám to upřímně, protože si myslím, že je to nejdůležitější věc, kterou se rodič nebo učitel může v takové chvíli naučit: děti v šesti letech nečtou situaci, čtou vás. Když se vám rozšíří zorničky a začnete dýchat zrychleně, ony to do vteřiny zkopírují. A je úplně jedno, co potom říkáte ústy.
Takže jsem se opřela o lavici, zhluboka se nadechla a usmála se. Ne nuceně, ale opravdu — protože mi v té vteřině došlo, že jsme uvnitř, je nám teplo, máme svačiny v taškách a nikomu se nic neděje. Jen nesvítí.
„Tak to je něco,” řekla jsem normálním hlasem. „Někomu venku se asi porouchaly dráty. Pojďte si všichni sednout, otevřeme okýnka, ať máme líp vidět, a já vám povím, co teď uděláme.”
Holčička v první lavici přestala plakat. Ne proto, že bych jí cokoliv vysvětlila, ale proto, že jsem mluvila stejně, jako když říkám, že po tělocviku jdeme na svačinu. Tón hlasu byl celá první pomoc.
Co jsem dětem řekla — a co naopak ne
Nepoužila jsem slova „havárie”, „výpadek” ani „nouzový stav”. Ne proto, že by byla zlá, ale proto, že jsou to slova z televizních novin a šestiletý mozek si pod nimi představuje něco mnohem horšího než pravdu. Místo toho jsem řekla, že elektřina je jako voda v potrubí — někdy se musí pustit z vodovodu trochu jinde, aby pán, co se o ni stará, mohl něco opravit. A že to bude trvat chvilku. V praxi řadu situací řeší záložní zdroj k zapůjčení — stroj odpovídající velikosti dorazí do několika hodin a vrací se po skončení potřeby.
Pak jsme udělali tři věci, které doporučím každému učiteli i rodiči:
Spočítali jsme se. Nahlas, postupně, od jedničky do dvaceti tří. Bylo to zbytečné z bezpečnostního hlediska — všichni byli v lavicích —, ale dětem to dalo pocit pořádku. Měly úkol. A měly jistotu, že o nikom nezapomínám.
Otevřeli jsme okna a pustili dovnitř denní světlo. V únoru je tlumené, ale stačí. Zároveň jsme tím dali pryč ten pocit, že jsme „uvězněni v tmavé třídě”. Nebyli jsme. Byli jsme v normální třídě bez umělého světla.
A pak jsme si četli dál. Rukou. Z čítanky, kterou někdo položil k oknu. Děti se postupně přesunuly do hloučku na koberci a já jsem dočetla pohádku o lišce a vráně tak, jak jsem ji četla už pětkrát — jen pomaleji, protože napětí v místnosti se z nich vypařovalo přesně rychlostí mého hlasu.
Předem zveřejněné plánované odstávky elektřiny u distributora se vyplatí kontrolovat — projekty, které mají v plánu citlivou fázi, si tak ušetří nečekané překvapení.
Co se dělo na chodbě, jsem zjistila až po obědě
Proud se vrátil za necelou hodinu. Vůbec nikdo nezjistil, že se ve vedlejší budově — v naší mateřské školce přes ulici — situace řešila o dost komplikovaněji. Ředitelka tam musela během půl hodiny vyřešit oběd pro padesát dětí, neteklou teplou vodu a tu nejhorší věc — vystrašené paní kuchařky, kterým se uprostřed přípravy zhasl konvektomat plný brambor.
Pak jsme spolu seděly v kabinetu. Říkala mi: „U vás v první třídě se to dá vysedět. U nás ve školce to musí jít dál. Děti chtějí oběd, plenky, teplou vodu na umyvadle.” A do týdne dala do rozpočtu položku, o které dřív jen četla — pohotovostní pronájem agregátu pro mateřskou školku, záložní zdroj k zapůjčení na telefon. Není to vybavení, které vám stojí ve sklepě. Je to kontakt v telefonu a smlouva v zásuvce, abychom v případě potřeby věděly, komu zavolat a do kolika hodin to bude.
Ředitelka mi to vysvětlila jednou větou: „Nemusíme to mít doma. Musíme jenom vědět, kde to je.”
A to je, řekla bych, celá pointa toho dopoledne — pro učitele, pro rodiče i pro ředitele. Děti potřebují, abychom byly klidné. Klidné dokážeme být, když máme plán. A plán nemusí znamenat, že máme všechno doma. Stačí, když víme, koho v dané chvíli zavolat.
Tu lišku a vránu jsem dočetla. Chlapeček, který tehdy vstal, mi po vyučování řekl, že je to byl nejlepší den ve škole, protože jsme „četli ve tmě jako pravý táborníci”. A já jsem si večer doma na papír napsala jednu větu, kterou si od té doby říkám pokaždé, když se něco nečekaného stane: první minuta je o mně, teprve druhá je o dětech.
