Jak zvládat emoce dětí (i ty své)

Sedím v poradně a naproti mně rodič, který říká větu, kterou slyším několikrát týdně: „Já to prostě nezvládám, když řve.“ Dětský vztek má moc v několika vteřinách rozložit dospělého. Je to proto, že nás dělá roli rodiče, která má tu chvíli zvládnout. Co ale rodič potřebuje slyšet jako první – a co málokdy slyší – je, že s emocemi dětí se pracuje stejně jako s vlastními. Pomalu, s respektem, a hlavně bez snahy je zmáčknout. V tomto článku vám ukážu, co z mé praxe funguje. Nebudu psát o kouzelných frázích. Budu psát o tom, jak se k dětským emocím postavit tak, aby dítě cítilo, že u vás má bezpečí, a aby se naučilo své pocity rozumět – i když vy sami jste na pokraji sil.

Pojmenujte emoci. Pro vás i pro dítě

První věc, kterou dítěti dáváte, je slovo. „Vidím, že jsi naštvaný.“ „Vypadáš smutně.“ „Zlobíš se, protože jsem ti vzala ten autíčko.“ To není terapeutický trik. To je způsob, jak dětský mozek učíte, že to, co cítí, má jméno a je normální.

Děti do šesti let nemají ještě plně rozvinutou schopnost rozlišit, co přesně cítí. Vidí jen obrovskou vlnu, která je přemáhá. Když za ně tu vlnu pojmenujete, pomáháte jim se zorientovat.

Co v tu chvíli nedělat

Rozumím pokušení zastavit křik větou, která má znít rozumně. Většina z těch vět ale dítěti škodí.

Čeho se vyvarovat

• Nesnižujte: „Jsi velký kluk, nebul.“
• Nebagatelizujte: „Ale to nic není, kvůli tomu přece nebudeš plakat.“
• Neporovnávejte: „Podívej, sestra to zvládne bez pláče.“
• Nevyhrožujte: „Jestli neřekneš ticho, odcházíme.“
• Nevysvětlujte logicky uprostřed afektu: „Ale přece chápeš, že…“ Nechápe. Mozek v afektu nezpracovává.

Dítě, kterému opakovaně říkáte, že jeho pocity jsou špatné nebo malicherné, se naučí je skrývat. Ne je nemít – jen je zavřít.

Technika pauza – dech – slovo

Funguje na dětech i na vás. V okamžiku, kdy se emoce zvedá, nevymýšlejte. Zpomalte.

Tři kroky

1. Pauza. Než cokoliv řeknete, zastavte se. Jedna vteřina, dvě. Nadechněte se.
2. Dech. Jeden pomalý nádech nosem, výdech ústy. Fyzicky si tím resetujete tělo.
3. Slovo. Až potom promluvte. Krátkou větou. „Vidím, že tě to hrozně štve.“

Zní to jednoduše. Je to ta nejtěžší věc, jakou vám povím. Ale jedna pauza za dvě vteřiny změní reakci celé rodiny.

Dítě, které cítí vaši přítomnost v těžké chvíli, se naučí, že emoce se dá přežít. Dítě, které slyší, že jeho emoce jsou problém, se naučí, že se sebou má problém.

Když se sami naštvete

Ano, i rodič má právo se zlobit. A ano, děti uvidí, když praskáte – nejde to zakrýt. Spíš jde o to, co s tím uděláte potom.

Co funguje

• Pojmenujte to dítěti: „Jsem teď hrozně unavená a mám vztek. Potřebuju pět minut.“
• Odejděte do jiné místnosti, pokud to jde. Studená voda na zápěstí. Tři dechy.
• Vraťte se a mluvte. „Před chvílí jsem na tebe křičela. To ode mě nebylo v pořádku. Měla jsem v sobě hodně zloby. Promiň.“

Omluva dítěti není prohra. Je to lekce, že dospělý taky dělá chyby a umí je napravit. A tohle je to, co děti potřebují vidět.

Dvouletý vs. osmiletý – co je kdy adekvátní

Kolem dvou let

Vztek je fyzický. Dítě kope, křičí, hází se na zem. Nemá ještě slovník, nemá sebekontrolu a jeho mozek je zahlcený. Vaše role je být v klidu nablízku – ne opravovat chování, ale doprovodit bouři. Přidržet, pokud to dítě dovolí. Mluvit málo a jemně.

Kolem čtyř až pěti let

Začíná rozumět pojmenování emocí. Můžete nabídnout koutek pro sebe, kartičky s emocemi, jednoduchou dechovku („nafoukneme si balonek v pusince“).

Kolem osmi let

Dítě už zvládne rozhovor po afektu. Vzteká se často proto, že se cítí nepochopené, nespravedlivě zacházené nebo přetížené. Ptejte se otevřenými otázkami: „Co by ti teď pomohlo?“ „Co tě na tom štve nejvíc?“ A počkejte na odpověď.

Rituály klidu, které fungují doma

• Koutek pro sebe: v pokoji rohová sedačka nebo stan, kam dítě může jít, když je toho moc. Ne jako trest, jako útočiště. Polštář, knížka, deka.
• Obrázkové kartičky emocí: šest až osm výrazů (radost, vztek, smutek, strach, únava, nuda, stud, klid). Dítě si může ukázat, jak se cítí, když slovo nenajde.
• Večerní rutina „kuličky dne“: u večeře nebo před spaním řekne každý člen rodiny jednu hezkou a jednu těžkou věc dnes. Učí to mluvit o pocitech bez drama.
• Společný dech: když dítě brečí, nasedněte si vedle, položte ruku na jeho záda a dýchejte pomalu. Jeho dech se často srovná s vaším.

Kdy vyhledat odborníka

Většinu bouří zvládnete doma. Jsou ale situace, kdy je dobré vyhledat dětského psychologa – ne protože selháváte, ale protože dítě potřebuje někoho neutrálního.

• Afekty trvají přes 20 minut a vyskytují se denně, a to u dítěte starším 5 let.
• Dítě ubližuje sobě (kouše se, škrábe, mlátí hlavou o zeď opakovaně).
• Dítě ubližuje sourozencům nebo zvířatům záměrně a bez lítosti.
• Po rozvodu, úmrtí nebo jiné velké změně se chování dramaticky mění a drží to přes měsíc.
• Vy sami cítíte, že jste u konce sil a že ztrácíte kontrolu nad svými reakcemi.

Psycholog není trest ani diagnóza. Je to podpora pro celou rodinu, často na pár sezení, a často s úlevou po prvním setkání.

Vaše klid je jejich klid

Dětský mozek se učí regulovat emoce tím, že koukne na váš. Nazývá se to koregulace. V praxi to znamená, že když jste klidná vy, klidní se postupně i ony. Když vybuchnete, vybuchnou víc. Neznamená to, že nesmíte být unavená nebo naštvaná. Znamená to, že pečování o sebe není luxus – je to součást výchovy.

Začněte od drobností. Pět minut ráno sama. Ven na procházku bez telefonu. Krátký hovor s kamarádkou. Vy jste ten klid, který děti odkoukávají.

Vyberte si dnes jeden rituál z článku a zkuste ho tento týden. Ať už to bude pauza – dech – slovo, koutek pro sebe, nebo kuličky dne. Změna začíná opakováním. A pokud cítíte, že to samy nedáváte, neváhejte napsat odborníkovi. Není to slabost, je to zralost.

Petra Dvořáková

Rodina & psychologie

Dětská psycholožka a máma tří dětí. Věří, že klíč k dobré výchově je respekt — k dítěti i k sobě. Pracuje s rodinami už dvanáct let, přednáší pro školy a spolupracuje s organizacemi pomáhajícími dětem v obtížných životních situacích.

Další články od Petra Dvořáková →